Přišel mi nedávno e-mail. Příběh jedné z vás. Byl syrový, hluboký, opravdový. A hlavně – psaný srdcem. Proto vzniká rubrika „Tvůj příběh“. Bez hodnocení, bez filtrů, bez tlaku. Místo, kde můžeš anonymně napsat cokoli, co tě tíží, co tě pálí na duši, nebo co chceš jednoduše sdílet. Někdy stačí dát slovům volnost a ony si samy najdou cestu k uzdravení. A pokud cítíš, že chceš podpořit ženu, která se odvážila otevřít své srdce, nech jí vzkaz v komentářích. Možná právě tvá slova budou tím, co jí pomůže na cestě dál. Sdilím originální text čtenářky.
Polarita ve vztahu: Když se žena probudí a muž zůstane spát
“Ležím vedle něj a dívám se do tmy. Slyším jeho klidný dech. Spí. A já? Bdím. Nejen teď, o této noci, ale v našem vztahu. Cítím v sobě něco, co už se nedá utišit. Touhu. Nejen po doteku, po milování, po tělesné blízkosti – ale po spojení. Po chvílích, kdy se dva lidé dívají jeden druhému do očí a vědí. Kdy jsou jejich duše v tichém rozhovoru, bez slov, jen skrze pohled, dech, vnímání, souznění. Když jsem si svého muže před dvaceti lety brala, byla jsem jiná žena. S jemností, která mi byla vlastní, jsem toužila po lásce, po spojení, porozumění, po muži, který mě vidí, objímá a vede. Ale život měl jiné plány. Místo toho, abych se mohla s důvěrou odevzdat, jsem musela převzít otěže. Stala se ze mě dokonalá supermatka, co zařizuje, co vychovává naše 3 děti, co je zodpovědná, co vede domácnost, co umí vyřešit prakticky jakýkoli problém. Co je silná, chápavá, oddaná.
Co se stane, když já ve vztahu toužím, ale můj muž nic necítí?
Sex, ta nejintimnější forma spojení, kterou muž a žena mohou sdílet, u nás zmizel. Ne hned. Pomalu, nenápadně. Zřejmě se postupně na mém manželovi a jeho zdravotním stavu podepisuje i obrovská tíha, psychické vypětí a náročnost poslání lékaře traumatologa. Nejdřív sex ubýval, pak se stal vzácností a nakonec už tu není s námi vůbec. Můj muž si však s tím hlavu neláme. „Jsme přece rodina,“, říká. „Jsou důležitější věci než sex.“ Možná má pravdu. Možná ne. Ale co dělat, když já ho potřebuju? Když chci cítit dotek, splynutí, tu divokou energii mezi mužem a ženou, která oživuje? Co když už mě nebaví být jen matkou a parťačkou na sdílení povinností?
Nechci říct, že jsem si toho nevšimla dřív. Byly náznaky. Možná už od začátku. Jenže jsem byla mladá a zamilovaná, vnímala jsem to jinak. Nebo jsem si věci omlouvala. „On není ten typ na velká gesta…“ „Má hodně práce, je unavený…“ „To se přece časem srovná…“ Jenže ono se to nesrovnalo. A co víc – postupně se to ještě víc vzdálilo.
Dlouho jsem si myslela, že takhle je to správně. Přizpůsobila jsem se. Děti nám odrostly v dospěláky a teenagery, a i něco uvnitř mě se začalo měnit. Jemnost, intuice, smyslnost, hravost – všechna ta ženská energie, co byla kdysi ve mně hluboko schovaná, se začala znovu probouzet. Najednou jsem zase chtěla být ženou. Ne tou „silnou“ a „nezávislou“, ale tou, která září, která cítí, která se směje, která tvoří a která je zranitelná a potřebuje dotek, vášeň a splynutí.
Ale ono to nepřichází. Život vedle muže, který mě nevidí, je nenaplněný…
Manžel není zlý. Neudělal mi nic špatného. Je to skvělý otec, spolehlivý člověk, pracovitý a vážený muž. A přesto… jako bych byla neviditelná. Jako bychom se časem proměnili ve dva spolubydlící, co řeší povinnosti, nákupy, děti, účty – ale už ne sebe navzájem.
Toužila jsem být ženou, jeho ženou. Chtěla jsem, aby se na mě díval s tou jiskrou v očích, kterou jsem kdysi zahlédla. Chtěla jsem cítit jeho touhu, jeho sílu, jeho přítomnost. Ale on se zavřel do svého světa, kde je všechno předvídatelné, bezpečné a pohodlné. A kde pro mě není místo jinak než jako matky jeho dětí a kamarádky.
Kolikrát jsem si v duchu kladla otázku: Co je špatně se mnou?
Nejsem dost přitažlivá? Nedělám něco špatně? Měla bych být jiná? Více ženská, více něžná, více svůdná? Proč mám vedle sebe muže, který nemá žádnou potřebu se mě dotýkat? Nemůžu být přece jediná žena, která se v noci otočí na druhou stranu postele a cítí tu hlubokou prázdnotu. A pak jsem pochopila – problém není ve mně. V určitém bodě mi došlo, že ten, koho můžu změnit, jsem jen já. Nemůžu čekat, že manžel náhle prozře, když ke změně nevidí důvod. Ale mohu sama sebe přestat zavírat. Mohu se začít znovu cítit krásná, přitažlivá, živá, sebevědomá. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Jsem probuzená, vědomá, přítomna! Protože já žiju. Já toužím. Já cítím. Já miluji.
A dál se ptám. Může se vztah změnit, když chce změnu jen jeden?
Zkoušela jsem všechno. Otevřené rozhovory, jemné náznaky, přímá slova. Snažila jsem se být trpělivá, chápavá, hledat důvody, omluvy. Ale jak dlouho mám čekat? Jak dlouho můžu potlačovat sama sebe? Říká se, že k opravdové změně musí být dva. Nemohu táhnout vztah sama, a už vůbec ne v oblasti, která potřebuje polaritu. Protože vztah bez polarity je jen přátelství. Fungující manželství není o tom, že oba dva dělají totéž a splývají do šedé masy. Naopak – přitahujeme se, když jsme jiní. Žena září, když se může otevřít, když se cítí viděná, žádoucí. A muž září, když může vést, když se může postavit do své síly, když dokáže svou ženu nejen chránit, uspokojit, ale i zasáhnout svým přístupem k ní i k životu.
Ale co když se můj muž nemění? Je v zajetí svých vzorců, intimita ho nezajímá a vnímá ji jen jako prostředek k plození dětí, zavřel se do světa práce, do svého komfortu, do přesvědčení, že takhle je to přece normální.
Může se můj muž probudit? A pokud ne, jak dlouho budu čekat?
Když jsem se začala měnit, vědomě transformovat, promlouvat se svou vnitřní ženou, vlastní duší, uvědomila jsem si, že můj muž má dvě možnosti – buď mě bude následovat, nebo zůstane tam, kde je, a rozdíl mezi námi se začne prohlubovat. Otázkou pak zůstává – co s tím? Má smysl zůstávat v manželství, kde rozkvétám jako jarní louka, a můj muž je stále v zimním spánku? Má smysl doufat, že jednoho dne se probudí, a my se zase najdeme? Nebo je to jen fáze, klišé?
Neznám nyní odpověď. Jen vím, že žít napůl už nechci. Vztah bez sexu, bez intimity, fantazie, chuti objevovat a experimentovat, kde chybí vyvážená mužská a ženská energie je jako tanec bez hudby. A také vím, že opravdová změna neznamená zlomit něco v druhém násilím, ale otevřít se sama tomu, co cítím. Možná se jednoho dne probudí i on. A možná ne. Možná se přiblížíme. A možná ne. Teď vím jedno – já už spát nebudu.”
Můj komentář:
Cítím tě, milá, nejsi v tom sama. To, co prožíváš, je skutečné. Toužit po intimitě je opravdové a živé. Co víc říct… Posílám ti velké objetí. Někdy prostě neexistují správné odpovědi.
A přemýšlím nad celou situací – ne proto, abych hledala, co je správné a co špatné, ale jen abych pochopila jiný úhel pohledu. Protože věci prostě jsou. A někdy bolí.
Je v pořádku manželství bez sexu?
Pokud to čteš, možná v sobě nosíš otázku, kterou sis dlouho netroufala vyslovit. Možná jsi cítila opuštěnost, i když jste byli vedle sebe. Možná sis říkala, že „tohle přece není dostatečný důvod“ k pochybám o vztahu. Možná jsi cítila vinu za své touhy.
Odpověď na tuto otázku není černobílá. Sexualita není jen fyzická potřeba – je to tkanina, která spojuje partnery na mnoha úrovních. A když se z ní vytrácí nitky, znamená to, že se něco děje pod povrchem.
Jedním z hlavních zabijáků sexuální touhy je stres. Tělo neumí být současně v režimu „boj nebo útěk“ a zároveň v režimu „milování a spojení“. Když muž pracuje ve vysoce stresujícím prostředí, jako třeba traumatolog, může se stát, že jeho tělo i mysl už jednoduše nemají kapacitu na intimitu.
Ale pojďme hlouběji. Proč si muž stále vybírá práci, i když ho jeho žena volá k sobě už roky?
V práci je silný. Ví, co se od něj očekává, má jasné role. Je tam ve své moci. I když je pod tlakem, ten tlak zná. Práce se stává jeho komfortní zónou, i když je náročná.
Doma se ale všechno mění. Ty se měníš. Cítíš volání po hlubší intimitě, po otevřenosti, po spojení, které není jen fyzické, ale i duševní.
A to je pro něj děsivé.
Protože pokud se ti otevře, bude muset cítit. A možná netušíme, co všechno v sobě potlačuje. Kolik emocí zamkl tak hluboko, že se bojí je vůbec zahlédnout.
V jeho světě je zranitelnost nepřijatelná. Každý den se potkává s bolestí, utrpením, smrtí. Musel se naučit necítit, jinak by ho to pohltilo. Jenže otupělost, kterou si vytvořil, aby přežil v práci, se přenáší i do vztahu. A ty to cítíš.
Jenže odpojuje se nejen od tebe. Odpojuje se od života.
A právě tady se láme hranice mezi vztahem a vzdáleností. Intimita vyžaduje pravý opak – otevřenost, citlivost, vnímavost.
Takže je sexless manželství v pořádku?
Záleží na tom, jestli je to vědomá volba vás obou, nebo jen tichá kapitulace před hlubšími otázkami.
Možná nejde ani tak o sex. Možná jde o to, zda jste ochotni se setkat v pravdě.
S láskou, Olivie