Nikdy jsem si nemyslela, že skončím tady. Nikdy jsem si to nevybrala. Bylo to spíše tak, že si to vybralo mě. A i kdybych se tomu snažila vyhnout, vždycky by si mě to našlo.
Když jsem poprvé uslyšela o této praxi, moje mysl se okamžitě bránila. Nesmysl, další ezoterický výmysl, další pokus lidí dělat ze své těla hřiště pro nepochopitelno. A přesto, hluboko v sobě, jsem věděla, že musím jít. Bylo to jako vnitřní volání, které nemůžeš ignorovat.
Přišla jsem s odporem. Ale pak, ještě předtím, než vůbec něco začalo, se něco pohnulo. Slovo “surrender” mi problesklo hlavou jako nůž, rozřízlo mě vejpůl.
Položila jsem se na podložku, zavřela oči. Nedělej nic. Nic neříkej. Jen se poddej. Ale jak se vzdát, když celý můj život byl o kontrole? Jak přestat vědět, jak se nechat pohltit, jak otevřít dveře neznámému?
Nešlo to. A právě v tom okamžiku, kdy jsem si myslela, že to znovu nedokážu, se to stalo. Tělo se začalo pohybovat samo. Záhyby, vlny, nekontrolovatelné vzedmutí. Nejprve jemné, jako kdyžby se něco ladilo. Pak silnější. A potom už jsem jen padala do propasti, kde neexistovala gravitace. Něco mě drželo za břicho, za srdce, za hrdlo, vytahovalo mě do vědomí, o kterém jsem netušila, že může existovat.
V jednu chvíli jsem myslela, že mě to roztrhne. že se v tom úplně rozpustím. A přesto jsem se bála méně než kdy předtím. Protože tohle nebyl strach, na který jsem byla zvyklá. Nebyl to odpor. Bylo to uvolnění do něčeho, co už tu vždycky bylo.
Když všichni kolem už leželi v klidu, já se ještě hýbala. Bylo to jako poslední vlny oceánu, které doznívají ve tvém těle, zbytky něčeho, co už nikdy nebude stejné.
Když jsem pak vyšla ven, necítila jsem potřebu to komukoliv vysvětlovat. Protože co na tom vlastně záleželo? Ta věc si mě už našla. A já věděla, že ji už nemůžu ignorovat. Ne proto, že bych si to zvolila, ale proto, že mé vnitřní já nemohlo odejít, dokud by nepoznalo všechno, co se poznat dalo. Bylo to nemožné. Cítila jsem, jak se ve mně probouzí hlad po pochopení, po prozkoumání každé vrstvy tohoto zážitku, každého jeho zákoutí, každé vibrace, která ve mně ještě doznívala. Nemohla jsem se od toho odvrátit, protože to už nebylo něco vnějšího – bylo to hluboko uvnitř mě, pevně zakořeněné, neoddělitelné od toho, kým jsem se v tom okamžiku stala.
