Smutek jako ženský vztek: Co v sobě držíš?

Celý život jsem si myslela, že jsem ta klidná. Že nic moc nedramatizuju, že vztek není moje téma. Někdy jsem si dokonce říkala – není se mnou něco špatně? Jak to, že necítím hněv? (OK, kromě PMS, to se nepočítá! 😄)

A pak včera, během energetické práce, se otevřelo něco hlubšího. Mluvili jsme o tom, jak muži cítí vztek během sexu. Čistou, syrovou, žhavou agresi.

A pak přišla otázka, která mě zasáhla:

Cítíš někdy vztek během sexu?

Ne, odpověděla jsem. Cítím smutek.

Smutek, který se objevuje, když je něco příliš – příliš dobré, příliš blízké, příliš opravdové. Ten druh smutku, který stoupá zevnitř a hrozí, že mě pohltí v slzách. A v tu chvíli mi to došlo:

👉 Smutek je ženský protějšek vzteku.

Je to jiná cesta ke stejnému bodu – k hraně, za kterou se skrývá všechno, co v sobě držíme.

Všimli jste si někdy, jak ženské tělo reaguje, když se dostane do intenzivní energie? Někdy začne plakat. Někdy se začne smát. Někdy se otevře v extázi. To všechno je způsob, jak uvolnit obrovské vlny potlačené síly.

A muži? Ti to mají jinak. Jejich tělo je nastavené tak, aby šlo do boje. Aby chránilo. Když v nich začne proudit obrovská energie, často vybuchnou vztekem. Proto se tolik mužů při sexu cítí agresivně. Proto jejich tělo napíná svaly, proto se jejich dech zrychluje jako před útokem.

Je to stejný princip, jiný projev.

My ženy pláčeme, když už nemůžeme udržet tolik lásky.

Muži křičí, když už nemůžou udržet tolik síly.

A přitom všichni děláme to samé – držíme něco, co chce ven.

Ale ten skutečný vhled přišel až později.

Mám dětské trauma uložené v těle. Místo, kterého se nesmí nikdo dotknout. Když na něj někdo sáhne, je mi fyzicky špatně. Je v něm tolik odporu, tolik nevyřčeného hnusu, tolik zadržované energie…

A během té energetické práce se to stalo. Můj muž se mě tam dotkl. A najednou – vlna vzteku. Čistá, nezkrocená, syrová.

Křičela jsem v odporném odporu. Chtěla jsem ho praštit, odstrčit. Popadla jsem polštář a křičela do něj. A ten zvuk… byl mi tak povědomý.

Tohle nebyl jen vztek. Tohle jsem já už někde slyšela.

Můj hlas, můj křik, můj zvuk – ten stejný, který mi tolikrát vycházel z úst během intimity. Celý život jsem si myslela, že je to jen hlasové uvolnění, že je to něco nevinného, něco přirozeného. Ale co když ne? Co když to byl vztek, který si razil cestu ven skrz rozkoš?

To místo v těle, to zablokované trauma, to nevyřčené “ne” – jak dlouho se skrývalo za tou maskou?

Chceme-li cítit skutečnou rozkoš, musíme cítit. A než se otevřeme slasti, musíme si dovolit cítit i všechno, co jsme celý život odmítali.

Protože jak bychom mohly cítit nekonečnou blaženost, když v sobě stále držíme vrstvy bolesti, které jsme nikdy nevypustily?

Orgasmus, extáze, hluboká slast – to není jen o fyzickém prožitku. To je o uvolnění. O tom, že necháme tělo mluvit. Že necháme vyjít na povrch vše, co jsme celý život potlačovaly.

Slzy i smích.
Vztek i radost.
Strach i důvěru.

Každý stín, který v sobě nosíme, blokuje naši schopnost cítit potěšení. Každá nevyjádřená emoce uzavírá naše tělo.

Tam, kde konečně pustíš všechno, co jsi celý život držela.

A tam, na dně svých emocí, tě čeká to, po čem celý život toužíš.