Blog

Když jsem poprvé sáhla po knize Můj život po mrtvici od Jill Bolte Taylor, čekala jsem neurologické memoáry. Ale nečekala jsem zrcadlo. Kniha vypráví příběh harvardské neurovědkyně, která prodělala masivní mrtvici v levé hemisféře mozku. Nejde ale jen o zdravotní kolaps, ale o hluboké duchovní probuzení. Když se její běžné mentální filtry zhroutily, ocitla se …

Read more “Den, kdy můj mozek dával smysl: zamyšlení nad knihou “Můj život po mrtvici””

Genialita, která nás kdysi zachránila, teď žádá o svědectví. Některé copingové mechanismy zvenčí vypadají jako slabost — ale uvnitř byly naprostým aktem geniality. Pro mnoho z nás nebyla dissociace chyba. Byla to důmyslně vyvinutá strategie přežití. „Nemůžu změnit, co se děje — ale můžu opustit své tělo.“ „Když budu zticha, budu v bezpečí.“ „Když zmizím, …

Read more “Dissociace jako dětská dovednost”

„Jaké je to být ženou po čtyřicítce?“Kdybych měla odpovědět jedním slovem:intenzivní. A kdyby víc — tak takhle: Čtyřicet je ticho, které už nepotřebuješ vyplnit.Žádná výmluva. Žádná hra. Žádný tlak na to být víc, než jsi dnes. Čtyřicet je čas, kdy tělo přestane prosit o pozornost — a začne ji vyžadovat.Ale taky čas, kdy se v …

Read more “Óda na čtyřicítku”

V poslední době vídám čím dál častěji různé “super” kombinace technik – a jednou z nich je spojení intenzivní dechové práce (breathwork) s aktivací kundaliní. Zní to lákavě: více energie, rychlejší probuzení, hlubší prožitky. Ale jako někdo, kdo tyto procesy provází delší dobu, cítím potřebu sdílet osobní vhled. Když jsem poprvé vstoupila do světa spirituálních …

Read more “Proč může být kombinace dechových technik a aktivace kundaliní nebezpečná”

Začněme vědecky: náš mozek je plastický, emoce jsou biologické a generace nejsou vrozené povahy – jsou to environmentální upgrade packy. Takže: nejsme jiní, jen jsme byli hacknutí odlišným algoritmem. A teď tu stojíme: jedna generace se snaží konečně cítit, druhá má ze svých emocí úzkost. Kdo je kdo?

„Mohu se naučit chtít ho?“Příběh jedné ženy.A taky tisíců dalších. Přišla za mnou.Po dlouhém manželství. Děti. Dům. Věrnost. Společný život, jak se má.A přesto – uvnitř prázdno, které roky neuměla pojmenovat. A pak jednou potkala cizího muže.Nebylo to nic dramatického. Jen rozhovor. Jeden večer, pár vět.Ale v těch větách se něco stalo. „Mluvili jsme… a …

Read more “„Mohu se naučit chtít ho?“”

Vesmír mi posílá znamení (Anebo to jen moje mozková filtrační stanice jede na plný výkon?)Jak se neurověda a spiritualita možná konečně začínají shodovat – a ještě se u toho pobavíme. Určitě jsi to už slyšela. Možná jsi to dokonce sama řekla:„Vesmír mi posílá znamení.“Najednou všude slyšíš o kundaliní energii, na Instagramu ti naskakují reels o …

Read more “Jak se neurověda a spiritualita možná konečně začínají shodovat”

A pokud ne… čemu dávám přednost místo toho? Rádi si říkáme, že jsme tu pro ty, které milujeme.Ale jsme tam doopravdy? Nejen fyzicky v jedné místnosti.Nejen když si odškrtneme narozeniny nebo pošleme zprávu „myslím na tebe“.Ale opravdu přítomné. Naladěné. Otevřené.Dostupné srdcem, ne jen tělem. Tahle otázka – „Jsem tak přítomná pro lidi, které miluji, jak …

Read more “Jsem opravdu přítomná pro lidi, na kterých mi nejvíc záleží?”

Co když hranice, kterým tak věříme — mezi mnou a tebou, mezi tělem a myslí, mezi „tady“ a „tam“ — nejsou skutečné?
Co když oddělenost není pravda, ale jen úhel pohledu?
 Úhel, který vychází z velmi úzkého pásma, v němž člověk dokáže vnímat svět? Začněme faktem, který je těžké ignorovat:
 člověk vnímá pouhých 0,0035 % celého …

Read more “Iluze oddělenosti: jak naše smysly vytvářejí roztříštěnou realitu”

Poslouchala jsem CEO podcast s Evou Poumpouras. Mluvila tam o tom, jak byla během 11. září ve službě jako agentka tajné služby. Vyprávěla, jak jí později lidé začali říkat „oběť 9/11“. A ona to odmítla. Ne proto, že by necítila bolest, ne proto, že by to nebyla těžká zkušenost. Ale proto, že nechtěla, aby se …

Read more “Když se bolest stane jménem: o závislosti na traumatu”