Poslouchala jsem CEO podcast s Evou Poumpouras. Mluvila tam o tom, jak byla během 11. září ve službě jako agentka tajné služby. Vyprávěla, jak jí později lidé začali říkat „oběť 9/11“. A ona to odmítla. Ne proto, že by necítila bolest, ne proto, že by to nebyla těžká zkušenost. Ale proto, že nechtěla, aby se z ní stalo její jméno.
A mě to zasáhlo.
Protože přesně to děláme se svými traumaty. Necháme je, aby se stala tím, čím jsme. Aby nás definovala. Aby určovala, kdo jsme v očích světa — i v těch vlastních.
Zpočátku je trauma událostí. Něčím, co se stalo. Možná v dětství. Možná později — nemoc, rozchod, zrada, ztráta. Něco tě zasáhne tak hluboko, že přepíše tvoje tělo, tvoje vztahy, tvoje reflexy. A ty začneš jinak dýchat. Jinak reagovat. Jinak se dívat na svět. A pak, jednoho dne, se přistihneš, že už o sobě nemluvíš bez něj. Že už nemyslíš bez něj. Že všechno, co děláš, děláš skrze něj.
Tam se trauma přetvoří v identitu.
A tahle proměna je zrádná, protože je neviditelná. Vypadá jako vědomí. Jako sebepoznání. Myslíš si, že jsi pokročila, protože víš, proč se bojíš, proč se vyhýbáš, proč se uzavíráš. Ale pod povrchem sis místo svobody vybudovala nový vězeňský komplex — s dobře vysvětleným plánem a elegantními zdmi.
Začneme se definovat slovy jako „já jsem ta, co byla opuštěná“, „já jsem ta, co prošla vyhořením“, „já jsem ta, co se léčí z toxického vztahu“, „já jsem přeživší“. A je to pravda. Ale jen částečná. Protože my nejsme to, co se nám stalo. Jsme to, co zůstává, když všechno odpadne.
Závislost na traumatu v moderní společnosti
Ve světě, kde se bolest stala jazykem autenticity a trauma měřítkem hloubky, vzniká nový fenomén — závislost na traumatu.
Moderní kultura oceňuje zranění. Sdílení bolesti je oceněno jako odvaha. Intimita se měří množstvím slz. A i když to vypadá jako soucit a otevřenost, často se z toho stane spirála, ve které začneme bolest uctívat. Připoutáme se k ní jako k něčemu, co nás definuje. A čím víc jsme si vědomi své bolesti, tím víc máme pocit, že „žijeme pravdivě“.
Sociální sítě tuto tendenci ještě zrychlují. Dostáváme pozornost za příběhy bolesti. Validaci. Sdílení. Slova podpory. A naše nervová soustava si na to zvykne. Trauma se stává naší měnou. Naší identitou. Naším statusem.
Ale trauma, které si hýčkáme, se nemůže rozpustit. Závislost na traumatu nevypadá jako závislost. Je přestrojená za spiritualitu, za sebelásku, za „proces“. A přitom nás udržuje ve stejném místě. Věčně zpracovávající, věčně hledající, ale málokdy volně dýchající.
V práci s energií jsem to cítila nesčetněkrát — ten moment, kdy se člověk na pár vteřin odpojí od svých příběhů. Od těch smyček v nervovém systému. A v tom tichu pod tím je vždycky něco nesmírně krásného. Prostor. Vědomí. Nevinná, živá přítomnost. A ten prostor neví, co jsi zažila. Neví, jak tě zlomili. Jen ví, že jsi tady.
A právě tady začíná skutečné oddělení.
Ne když trauma analyzuješ. Ale když si přiznáš, že na hlubší úrovni nejsi tou bolestí. Jsi něčím mnohem širším, mnohem starším. Tím, co pozoruje. Co dýchá. Co odpouští. Co tvoří nové možnosti.
Uzdravení není návrat k tomu, kým jsi byla před zraněním.
Je to návrat k tomu, kým jsi vždy byla pod ním.
A tak pokud v sobě cítíš bolest, která se tě drží jako druhá kůže, polož si otázku:
Je tohle ještě moje pravda? Nebo už jen otisk minulého výkřiku, který si nesu jako jméno?
A pak dýchej. Jemně, klidně. Nech tělo ukázat, že existuješ i bez příběhu.
Protože trauma možná zformovalo tvoji minulost.
Ale ty rozhoduješ, jestli dostane i tvoji budoucnost.