Žijeme ve světě, kde vítězí levá hemisféra.
Ve světě, který oslavuje systém víc než duši, výkon víc než přítomnost, data víc než přímou zkušenost.
Kde i léčení se stalo checklistem.
Kde se význam rozpitvává tak dlouho, až zmizí — nebo vykrvácí.
A přitom tělo ví.
Ještě dřív, než to víš ty.
Ví, kdy je bezpečno.
Ví, kdy si lžeš.
Ví, kdy už je to moc. Kdy jsi se ztratila.
Mozek není problém. Problém je rovnováha.
Neurovědec a filozof Iain McGilchrist zasvětil život zkoumání, jak pravá a levá hemisféra ovlivňují naše vnímání.
Nejen v laboratořích, ale i v kultuře, společnosti, umění.
Jeho závěr?
Žijeme ve stínu nadvlády levé hemisféry.
A nejde jen o logiku versus emoce. Jde o styl pozornosti.
Pravá hemisféra:
- vnímá celek dřív, než ho rozdělí na části
- zakotvuje v těle a v přítomném okamžiku
- unese paradox, krásu i tajemství
Levá hemisféra:
- touží řídit, rozdělit, zjednodušit
- miluje to, co lze změřit, pojmenovat, předvídat
- zaměňuje živou zkušenost za abstraktní mapu
Levá hemisféra nikdy neměla vést. Měla sloužit.
Jenže ve světě posedlém rychlostí a výkonem se sama korunovala královnou.
A výsledek?
Kolektivní odpojení.
Od těla. Od země. Od sebe navzájem.
Zapomněli jsme svět cítit — ne jen o něm přemýšlet
Západní kultura nás učí vnímat tělo jako nástroj nebo problém.
Intuici považujeme za neprokazatelnou.
Citlivost za slabost.
A nervový systém… ten často ignorujeme úplně.
Ale věda říká něco jiného:
Slzy a somatické reakce předcházejí vědomému myšlení.
Vagusový nerv je hlavní spojnicí mezi tělem a mozkem, přenáší většinu signálů z těla DO mozku, ne naopak.
Střevo obsahuje 500 milionů neuronů a produkuje neurotransmitery jako serotonin.
Fascie nejsou jen pasivní tkáně — jsou inervované, citlivé a pamatují si trauma i emoce.
Nepotřebujeme víc informací.
Potřebujeme integraci.
Potřebujeme úctu k tomu, co se nedá pojmenovat.
Tak co s tím?
Zpomalit.
Znovu se učit být přítomná.
Dovolit si být zvláštní, jemná, divoká.
Vrátit posla zpět do služby pánu —
nechat rozum sloužit intuici,
nechat mapu poklonit se krajině.
Když se učíme zpomalit, dýchat, cítit —
začínáme slyšet, co říká nervový systém.
Začínáme si všímat jemných signálů.
A rozpomínáme se, že jsme proces, ne produkt.
Rytmus, ne plán. Řeka, ne algoritmus.
A když ztichneme dostatečně…
„Tělo ví jako první. Mysl to jen dohání. A ta nejmoudřejší část nás bývá tou, kterou nejčastěji umlčíme.“
Cítíš, že je čas vrátit se do těla? Do hlubší pravdy, která se nedá vyslovit — jen prožít?
V září otevírám nový somatický prožitek TĚLO 3 v 1.
Prostor, kde se nebudeš učit o sobě, ale ze sebe.
Kde se mapa podvolí krajině.
Kde se z vědění stane vtělení.
🔻 Jemný dotek.
🔻 Hluboká přítomnost.
🔻 Nervový systém, který si konečně vydechne.