Když jsem poprvé sáhla po knize Můj život po mrtvici od Jill Bolte Taylor, čekala jsem neurologické memoáry. Ale nečekala jsem zrcadlo.
Kniha vypráví příběh harvardské neurovědkyně, která prodělala masivní mrtvici v levé hemisféře mozku. Nejde ale jen o zdravotní kolaps, ale o hluboké duchovní probuzení. Když se její běžné mentální filtry zhroutily, ocitla se ve stavu hlubokého klidu, propojenosti a neduálního vnímání. Její levá mozková hemisféra – centrum jazyka, logiky, identity – se vypnula. A co zůstalo, nebylo „nic“, ale všechno. Sama autorka to nazývá přímým prožitkem nirvány.
Při čtení se ve mně něco pohnulo. I když jsem (snad) daleko od mrtvice, spousta popsaného mi byla zvláštně povědomá. Hlavně z mých zkušeností s aktivací kundaliní.
Rozpouštění mentálních hranic. Náhlá a silná citlivost na energie. Vnímání lidí ne jako oddělených bytostí, ale jako vlny v jednom oceánu. A taky únava z toho všeho – to, co někdy nazývám „být portálem“. Než jsem pro to měla slova, myslela jsem si, že jsem prostě moc citlivá.
Ale tahle kniha mi pomohla pochopit: nebyla jsem „moc“. Moje pravá hemisféra byla prostě bdělá.
Po svých neduálních prožitcích jsem to začala vnímat vědoměji. To měkké, otevřené vnitřní pole, ve kterém svět nevypadá jako myšlenka, ale jako vibrace. Pamatuju si ten první moment, kdy mě zasáhl vnitřní mír. Smála jsem se: Bože, já se můžu cítit takhle? Proč jsem to necítila dřív? Proč tohle není normální stav?
Jill píše:
„Před tímto ránem, kdy jsem vnímala sebe samu jako pevnou formu, jsem byla schopná zažívat ztrátu – fyzickou (skrze smrt nebo zranění) nebo emocionální (skrze zlomené srdce). Ale v tomto posunutém vnímání jsem nebyla schopná vnímat ani fyzickou, ani emocionální ztrátu, protože jsem necítila oddělenost ani individualitu. Navzdory neurologickému traumatu mě prostupoval nezapomenutelný pocit klidu a cítila jsem hluboký mír.“To se mě hluboce dotklo. Protože přesně tohle jsem zažila v nejhlubších meditacích. A právě tohle se často snažím předávat – skrze dotek, dech, přítomnost.
A to nejradikálnější? Tohle není vyhrazené jen pro pár vyvolených. Nemusíš mít mrtvici. Nemusíš roky sedět v jeskyni. Nemusíš mít „duchovní identitu“.
Stačí se zaposlouchat – do toho tichého, otevřeného prostoru uvnitř, který tu byl vždycky.
„Mír je vzdálený jen jednu myšlenku,“ píše Jill. „A všechno, co musíme udělat, abychom k němu měli přístup, je utišit hlas naší dominantní levé mysli.“Ano. A znovu ano.
Nejde o to zničit ego. Levou hemisféru potřebujeme. Díky ní plánujeme, mluvíme, přežíváme. Ale je důležité si uvědomit, že máme na výběr. Můžeme se naučit – skrze tělo, skrze přítomnost, skrze trpělivost – otevírat dveře do pravé hemisféry.
A za těmi dveřmi?
Ticho. Celistvost. Láska, která nepotřebuje „já“ ani „ty“.
A víš co? Vsadím se, že tohle dokážu naučit každého. Každého, kdo je ochoten zpomalit, naladit se a naslouchat svému tělu. Každého, kdo je alespoň na chvíli připraven nechat levou mysl ztichnout – a ucítit radost, která je pod tím vším.
To není magie. To je biologie.
A je to tvoje přirozené právo.