Genialita, která nás kdysi zachránila, teď žádá o svědectví.
Některé copingové mechanismy zvenčí vypadají jako slabost — ale uvnitř byly naprostým aktem geniality.
Pro mnoho z nás nebyla dissociace chyba.
Byla to důmyslně vyvinutá strategie přežití.
„Nemůžu změnit, co se děje — ale můžu opustit své tělo.“
„Když budu zticha, budu v bezpečí.“
„Když zmizím, nikdo mi neublíží.“
Děti nemají moc.
Ale mají přítomnost.
A když se přítomnost stane nesnesitelnou, naučí se ji zabalit a odložit.
Tohle není patologie.
To je inteligence.
To je nervový systém, který plní svou posvátnou úlohu: chránit za každou cenu.
Staly jsme se mistryněmi v odchodu.
Zatajený pohled.
Levitace nad scénou.
Úsměv, zatímco uvnitř křičíme.
Znecitlivění – protože necítit bolí míň než cítit.
Problém není v tom, že jsme odešly.
Problém je, že nás nikdo nenaučil, jak se vrátit.
Fascie: Tkáň, která zůstala
Zatímco naše mysl mizela, jedno místo v nás zůstalo.
Fascie.
Ta hedvábná síť pojivové tkáně — vnímá, zaznamenává, pamatuje.
Drží chvění v břiše.
Ztuhlou čelist.
Stažená stehna.
Stud v pánvi.
Zlomené srdce v hrudníku.
I když jsme nemohly zůstat ve svém těle, fascie zůstala.
Obtočila se kolem nevyslovitelného.
A šeptá:
„Až budeš připravená, jsem tu. Nic nebylo doopravdy zapomenuto.“
Nová tvář disociace: duchovní únik
Dnes mnoho lidí přichází do spirituálních nebo seberozvojových prostorů — ne proto, aby se potkali sami se sebou, ale aby utekli.
Ne každá meditace je návrat.
Někdy je to jen uhlazenější únik.
Na mých Kundaliní sezeních často slyším:
„Chci vystoupat vysoko.“
„Chci opustit své tělo.“
„Chci uniknout sama sobě.“
A rozumím. Opravdu. Protože odchod fungoval.
Přinesl úlevu. Vzdálenost. Chvilkový klid.
Ale tohle neučím.
A tohle nepodporuji.
Někteří mi i upřímně řekli, že je vracím zpět, zatímco oni chtěli odletět výš.
Ano, tahle práce může otevřít změněné stavy.
Ano, může nabídnout extázi.
Ale ne jako únik od sebe samé.
Budu tě znovu a znovu vést zpátky.
Do těla.
Do dechu.
Do tvojí lidskosti.
Protože to, co opravdu hledáš, není let — ale svoboda.
A ta začíná, když už nemusíš utíkat.
Pohodlí odchodu vs. síla zůstat
Dissociace se stává zónou pohodlí.
Používáme pro ni různá jména:
Počítačové hry.
Víno.
Scrollování.
Drogy.
Dokonce i léčebné rituály.
Ale pohodlí není totéž co spojení.
A uzdravení se nikdy neděje mimo tebe.
Nepohodlí není tvůj nepřítel.
Nepohodlí je často jen tvá duše, která šeptá:
„Jsi už ochotná zůstat?“
Protože radost — opravdová, tělesná radost — není v úniku.
Úleva není v odmítnutí.
Přítomnost není v oblacích.
Je tady.
V hrudi.
V břiše.
Ve slzách.
V pravdě.
Návrat není vždy snadný. Ale stojí za to.
Uzdravení nevzniká tlakem.
Vzniká pozváním.
Ne „prolamováním bloků.“
Ale nasloucháním těm částem, které musely zmlknout, aby přežily.
Návrat není přímka.
Někdy vypadá jako ticho.
Někdy jako třes.
Někdy je to jen jeden nádech — ve kterém výdech dojde tam, kam nikdy předtím nemohl.
Tělo nepotřebuje opravit.
Potřebuje být spatřeno.
A pomalu, buňku po buňce, si vzpomínáme, jak zůstat.
Nezapomeň:
To, co opravdu chceš… není vzlétnout.
Ale přistát — hluboce, láskyplně — v sobě.
A já tě budu dál volat zpátky.
Ne proto, abych tě trestala.
Ale abych tě milovala.
Protože věřím v radost, která žije uvnitř tvé kůže.
A v tebe — takovou, která už nemusí utíkat.
Vítej doma.