S bodyworkem jsem se poprvé opravdu setkala během svého Kundalini Activation výcviku. Zvenku může kundalini práce působit skoro nenáročně. Lidé leží na podložkách, hraje hudba, facilitátor kolem nich pracuje, občas se tělo začne hýbat. Jenže několik dní intenzivního výcviku za sebou je pro tělo docela velká zátěž a asi po dvou dnech jsme to začali cítit všichni.

Ptali jsme se naší učitelky, jak to zvládá ona, když tímhle způsobem pracuje dlouhodobě. Řekla nám o jednom místním muži, který dělá bodywork. Upozornila nás, že pokud je člověk hodně stažený, nemusí to být příjemná zkušenost, ale že to za to stojí.

Tak jsem šla.

Sezení trvalo pět hodin. Pracoval postupně od prstů na nohou přes celé tělo až k hlavě a během těch pěti hodin jsem vystřídala docela širokou škálu vztahů k člověku, který na mě sahal. Křičela jsem, měla jsem chuť ho praštit, pak jsem na chvíli usnula. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že už tam nikdy nepřijdu, a o pár hodin později jsem se ho ptala, jestli mě to může naučit.

Když skončil, zavolal mého manžela, aby za námi přišel, a vysvětlil mu, že na mě má být následujících pár dní hodný bez ohledu na to, jak se budu cítit. Říkal, že po tak intenzivní práci se můžou objevit silnější emoce.

Další dva dny jsem především jedla a spala. Nebyla jsem v žádné extázi a neměla jsem pocit, že se mi právě změnil život. Jen moje tělo působilo lehčeji a jinak se v něm existovalo. Tehdy jsem pro to neměla lepší slova.

Pak jsem k němu začala chodit čas od času sama a postupně jsem jeho bodywork doporučovala skoro každému kamarádovi, který za mnou přijel na Bali, jako něco, co musí alespoň jednou zažít. Během samotného sezení mě za to většinou nenáviděli. Po něm už podstatně méně.

Sedávala jsem tam celé hodiny, zatímco pracoval, sledovala jeho ruce, ptala se, proč je zrovna na tomhle místě, poslouchala jeho vysvětlení a občas držela své přátele za ruku, když brečeli nebo křičeli. Fascinovalo mě, že člověk přijde s jedním místem, které vnímá jako problém, a práce se začne odehrávat úplně jinde. Že bolest, napětí a omezení pohybu nejsou vždycky tak lokální, jak se nám zdá podle toho, kde je právě cítíme.

Moje další větší zkušenost s bodyworkem přišla přes člověka z Latinské Ameriky, který učil Body Awakening. Absolvovala jsem u něj dva kurzy a byla to zároveň jedna z nejzajímavějších a jedna z nejhorších zkušeností, které jsem s učitelem měla.

Některé věci, které učil, byly dobré. Zároveň mi velmi brzo začalo vadit, jak pracuje se svou pozicí vůči ženám. Sledoval studentky, bombardoval je zprávami a pozvánkami, vytvářel tlak na osobní kontakt. Později jsem slyšela další velmi vážné příběhy žen, které jeho chování popisovaly jako sexuální zneužití.

U mě se tentokrát moje vysoká citlivost na lidi ukázala jako docela praktická vlastnost. Něco mi na něm nesedělo od začátku, takže jsem si držela odstup a nenechala se vtáhnout do jeho osobní dynamiky. A ano, svoji schopnost číst situaci jsem trochu zneužila i k tomu, abych za kurz zaplatila výrazně méně, než původně stál.

Tohle je jedna z věcí, kterých nelituju.

Jeho kurzy bych nikomu nedoporučila, protože tlak, který tam vznikal, považuju za nebezpečný. Zároveň nelituju ani toho, že jsem tou zkušeností prošla. Naučila jsem se pár věcí technicky a mnohem víc lidsky. Velmi konkrétně jsem viděla, jak nechci zacházet s autoritou, s důvěrou lidí, kteří přijdou pracovat se svým tělem, ani s tím zvláštním druhem moci, který automaticky vzniká ve chvíli, kdy jeden člověk leží a druhý se ho dotýká.

Některé zkušenosti tě naučí, co chceš dělat. Jiné ti mnohem přesněji ukážou, čím se nikdy nechceš stát.

Postupně jsem části bodyworku začala používat ve svých tantrických sezeních a na skupinových workshopech. Takže když mi některá z vás po práci řekla, že jsem se dotkla jednoho místa a ona najednou cítila něco úplně jinde, nebo že bolest, se kterou přišla, po chvíli výrazně ustoupila, velmi často za tím byla právě tahle část mojí práce.

Jen jsem pro ni pořád neměla vlastní prostor.

Dlouho jsem přemýšlela, jak hlubší bodywork začlenit do tantrických sezení. Tantra je pro mě hodně o citlivosti, potěšení, přijímání doteku, rozlišování jemnějších vjemů a o tom, jak se může tělo postupně stát mnohem čitelnější zevnitř. Bodywork je jiný. Tlak může být silný a některá místa opravdu bolí. Čím víc jsem se snažila tyhle dvě věci spojit do jednoho sezení, tím víc jsem cítila, že tím oběma vlastně ubírám.

A právě s tím jsem minulý víkend odjela do Rakouska.

Bodywork pro mě znamená v úplně základním smyslu práci s tělem. Používám dotek, tlak, tah, pohyb, dech a pozornost, ale nevycházím z pevné sekvence, kterou bych opakovala na každém člověku stejně. Sleduju, co se děje pod rukama, jak reaguje tkáň, jakým směrem se napětí přenáší, co se změní při jiném tlaku nebo jiném úhlu a jak se po práci mění pohyb nebo dech.

Fascie mě na tom zajímají právě tím, že netvoří izolované kousky. Jsou součástí souvislé sítě pojivové tkáně, která prochází celým tělem, obklopuje a propojuje struktury a zároveň je velmi bohatě senzoricky vybavená. Člověk tedy nepřichází jen s „bolavým ramenem“. Přichází s celým způsobem, jak stojí, chodí, dýchá, chrání bolestivé místo, jak dlouho pracuje u počítače, co přetěžuje, čemu se vyhýbá a co už několik let skoro nevnímá.

A přesně tady se pro mě bodywork stává zajímavější než pouhá mechanická práce s tkání.

Čelist, kterou člověk sevře ještě dřív, než si uvědomí, že je ve stresu. Ramena, která zůstávají lehce zvednutá i ve chvíli, kdy není co nést. Břicho, které se stáhne skoro automaticky. Pánev, která neumí úplně povolit ani při odpočinku.

Nechci z toho dělat populární mapu emocí, kde je v jednom místě uložený vztek a v jiném problémy s matkou. Lidské tělo je mnohem složitější a taková jistota mi připadá spíš pohodlná než pravdivá. Zároveň ale nedává smysl dělat, že fyzická zkušenost existuje odděleně od všeho, co člověk zažil. Pohybové návyky, bolest, stres, pozornost, paměť, pocit bezpečí i vztah k vlastnímu tělu se navzájem ovlivňují.

Právě tahle hranice mezi tím, co můžeme fyzicky nahmatat, a tím, co člověk během práce prožívá, mě na bodyworku fascinuje nejvíc.

Do Rakouska jsem jela za Mariou Alfieris, fyzioterapeutkou, která se dlouhodobě věnuje myofasciální mobilizaci a práci s měkkými tkáněmi. Dva celé dny jsme pracovaly rukama, zkoušely techniky na sobě navzájem a sledovaly, co se mění pod tlakem, tahem a pohybem.

A během práce s oblastí břicha mě najednou zaplavil smutek.

Začala jsem brečet a nešlo to zastavit.

Já přitom opravdu nerada brečím, což je možná trochu absurdní vzhledem k tomu, čím se živím. U ostatních lidí mě pláč nijak nerozhodí. Sama ho ale nesnáším, a na veřejnosti obzvlášť. Takže jsem tam seděla mezi lidmi, slzy tekly a já jsem zároveň pozorovala svou vlastní část, která by nejraději celý proces velmi rychle a profesionálně ukončila.

Jenže tentokrát to nešlo.

V poslední době jsem měla smutku docela dost. Jen jsem ho průběžně odkládala, protože člověk pořád něco řeší, pracuje, někam jede, někoho vede, odpovídá na zprávy a život je překvapivě schopný pokračovat i ve chvíli, kdy v sobě neseš něco, na co zrovna nemáš kapacitu.

A tam mi došlo něco, co se mi přiznávalo o něco hůř než samotný smutek.

Velkou část své práce trávím vedle lidí ve chvílích, kdy jsou velmi otevření a zranitelní. Jsem tam, když někdo pláče, třese se, cítí vztek, strach nebo se v něm děje něco, pro co ještě nemá jméno. Naučila jsem se u toho zůstávat klidná a nepanikařit jen proto, že druhý člověk prožívá něco intenzivního.

Jen jsem si během toho víkendu uvědomila, jak málo situací mám sama, kde nemusím být právě tou stabilnější stranou.

Bylo zvláštně příjemné sedět mezi lidmi, kteří ode mě nic nepotřebovali, a nechat ten smutek projít bez toho, abych ho hned analyzovala, vysvětlovala nebo měnila v něco užitečného. Prostě tam byl. A po chvíli už nebyl tak těžký.

Myslím, že právě tohle pro mě bylo z celého víkendu nejintimnější.

Ne nějaké velké „uvolnění emocí z fascie“. To je na mě příliš jednoduchý příběh.

Spíš připomínka, že když se člověk dlouho stará o druhé, může velmi snadno přehlédnout vlastní potřebu mít občas vedle sebe někoho, kdo po něm nic nechce.

Potkala jsem několik žen po šedesátce a poprvé v životě jsem při pohledu na starší ženy opravdu silně cítila: takhle bych jednou chtěla být.

Nemyslím tím vypadat mladší, než jsou. Právě naopak. Líbilo se mi, že jejich věk byl vidět a zároveň vůbec nepůsobil jako konec nějaké zajímavé části života. Byly vtipné, smyslné, zvědavé, živé a pořád je zajímalo, co ještě neznají.

A pak jsem v sauně sledovala asi osmdesátiletého muže, jak flirtuje se staršími ženami kolem sebe s takovou samozřejmostí, že jsem se musela smát.

V tu chvíli mě strašně potěšilo vidět, že flirt, touha, přitažlivost, zvědavost na druhé lidi a radost z vlastního těla nemusí v žádném předem stanoveném věku zmizet. Člověk o tom samozřejmě může číst a může tomu intelektuálně věřit, ale něco jiného je vidět před sebou osmdesátiletého chlapa v sauně, který očividně nemá pocit, že by měl být se životem už hotový.

Možná ze mě trochu mluví moje blížící se narozeniny.

Ale stejně mě to potěšilo víc, než bych čekala.

Včera večer jsem pak řídila z Rakouska domů a pořád přemýšlela nad tím, jak bodywork dostat víc do své práce. Celou dobu jsem řešila, jak ho správně přidat do tantry, aby tam nepůsobil jako cizí část, a někde po cestě mi došlo něco velmi jednoduchého: vlastně vůbec nemusím.

Tantrická práce může zůstat tam, kde je pro mě nejsilnější – v citlivosti, potěšení, vnímání a vztahu k vlastnímu tělu. Bodywork může mít vlastní formát, vlastní tempo a vlastní logiku, bez potřeby předstírat, že intenzivní práce s tkání a tantrický dotek jsou jedna věc.

A tím vzniklo Fascienated.

Můj vlastní přístup k bodyworku, do kterého se samozřejmě propisuje všechno, co jsem během posledních let studovala – práce s fasciemi, pohybem, dotekem, dechem, somatikou a tím, jak člověk vnímá svoje tělo zevnitř.

A možná právě proto mě to celé pořád tolik fascinuje. Ne proto, že bych věřila, že dokážu z těla vyčíst celý lidský příběh. Spíš naopak. Čím víc s lidmi pracuju, tím zajímavější mi připadá, kolik toho nevíme a kolik se toho dá zjistit jen tím, že opravdu pozorujeme, co se děje právě teď.