A pokud ne… čemu dávám přednost místo toho?
Rádi si říkáme, že jsme tu pro ty, které milujeme.
Ale jsme tam doopravdy?
Nejen fyzicky v jedné místnosti.
Nejen když si odškrtneme narozeniny nebo pošleme zprávu „myslím na tebe“.
Ale opravdu přítomné. Naladěné. Otevřené.
Dostupné srdcem, ne jen tělem.
Tahle otázka – „Jsem tak přítomná pro lidi, které miluji, jak jen mohu být?“ – nás může zasáhnout hluboko.
Protože proráží autopilota všedních dní.
Ptá se:
- Cítí tvoje děti, že jsi tu i pro jejich malé příběhy, ne jen pro úspěchy?
- Má tvůj partner pocit, že k tobě může přijít i se zranitelností?
- Cítí se tvoji rodiče tebou opravdu viděni – nebo jen jako položka v diáři?
- Znají tě tvoji přátelé takovou, jaká skutečně jsi – nebo jen verzi, kterou ukazuješ světu?
Žijeme v době, kdy být „zaneprázdněná“ je téměř ctnost.
Kdy výkon vítězí nad blízkostí.
Kdy jsme připojené k sítím, ale odpojené od vlastního nitra.
A tak se pomalu, téměř nepozorovaně, vzdalujeme.
Právě těm, pro které žijeme.
Těm, které milujeme.
Zastav se na chvíli.
Nadechni se.
A zeptej se: Pokud nejsem přítomná, čemu právě věnuju svou pozornost?
Je to práce?
Potřeba být dost dobrá?
Únik před vlastním strachem?
Nebo jen zvyk být pořád ve výkonu?
Možná to ani není rozhodnutí. Jen zvyk.
Naučená ochrana. Automat.
Ale přítomnost není dokonalost.
Je to ochota být tady.
Ve své lidskosti, nehotovosti, otevřenosti.
Je to rozhodnutí být na dosah.
Ne jen slovem, ale celou svou bytostí.
Zkus dnes něco malého:
📞 Zavolej někomu, ne protože „bys měla“, ale protože chceš naslouchat.
👁🗨 Podívej se někomu do očí – a opravdu ho uvidíš.
💬 Řekni: „Jsem tady.“ A dovol si to cítit.
Protože být přítomná je jeden z nejčistších projevů lásky.
A tahle láska vytváří prostor. Léčí. Spojuje. Vrací tě domů – k sobě i k druhým.
