Fyziologicky i psychologicky necitlivost neznamená nedostatek vnímání – je to obrana proti zahlcení.
Když nervový systém roky žije v režimu „je toho moc“ – moc tlaku, moc studu, moc výkonu, moc nevyřčených emocí – začne všechno ztišovat. Nedělá to proto, aby tě trestal. Dělá to proto, aby tě chránil. U mnoha mužů tahle ochrana tiše získá podobu sexuální a emoční necitlivosti. Ne proto, že by necítili, ale proto, že cítili až moc, příliš dlouho, bez bezpečného prostoru, kam s tím.
Jak se mužský nervový systém učí vypínat
Většina chlapců nevyrůstá v prostředí, kde by slyšeli:
„Tvoje citlivost je vzácná. Tvé slzy jsou v pořádku. Tvoje tělo je bezpečné.“
Mnoho mužů místo toho dostane úplně jinou „výuku“:
- Neřvi. Buď silný.
- Seber se. Neber si to tak.
- Sex dokazuje, že jsi chlap. Podej výkon.
- Toužit po jemnosti je slabost.
Každá taková věta trénuje nervový systém. Postupně se v něm uloží spojení: zranitelnost = nebezpečí.
Když budu moc cítit, můžu přijít o respekt, lásku nebo kontrolu.
Fyziologicky na to tělo reaguje stahem všude tam, kde jsme nejzranitelnější: v krku, na hrudi, v břiše, v pánvi. Psychicky reaguje otupením: snižuje intenzitu emocí, aby byl život „zvládnutelnější“, i když pak působí ploše.
Necitlivost není „nic“ – je to práce na plný úvazek
Necitlivost není absence vjemů.
Je to stálá regulace.
Mužský nervový systém, naučený potlačovat emoce, se často stáhne kolem všeho, co připomíná zranitelnost. V čase se to může projevit jako:
- Snížená citlivost v genitáliích nebo předčasná ejakulace.
Tělo buď skoro nic necítí, nebo naopak všechno „urychlí“, aby nemuselo v intenzitě zůstávat. - Potíž cítit potěšení bez silné stimulace.
Porno, drsná stimulace nebo specifické fantazie jsou téměř nutné, aby „probouraly“ necitlivost. - Emoční plošnost nebo neschopnost plakat.
Ne proto, že by uvnitř nic nebylo. Ale protože systém kdysi rozhodl, že cítit je nebezpečné. - Závislost na vizuálním nebo fantazijním vzrušení.
Když je tělo odpojené, vzrušení se přesune do hlavy a na obrazovku.
Ze somatického pohledu to dává smysl.
Chronický stažený pánevní dno, čelist a břicho omezují krevní proudění, dech i jemný pohyb energie (můžeš tomu říkat prāṇa, životní síla nebo prostě „živost“). Tělo se stane jako město s uzavřenými ulicemi: provoz ještě nějak běží, ale jen po pár pruzích a pod tlakem.
Z psychologického hlediska často neodžitý smutek, stud nebo ponížení otupí srdce. Pokud byly první zkušenosti se zranitelností spojené s posměchem, odmítnutím nebo zradou, pak může být otevřenost v lásce nebo v sexu vnímána jako ohrožení – i když vědomě si přeješ hluboké spojení.
A tak systém dělá to, co umí:
chrání. Stahuje se. Snižuje hlasitost.
Jak se necitlivost projevuje v intimitě
Necitlivost se málokdy objeví „jen v posteli“. Je součástí širšího vzorce:
- Potíž zůstat přítomný při sexu – mysl utíká k pornoscénám, fantaziím nebo výkonovým myšlenkám.
- Pocit nudy nebo neklidu v „pomalejší“ intimitě – je potřeba intenzita, novost nebo drama, aby se člověk cítil živý.
- Těžko se říká, co doopravdy cítím – zejména strach, smutek nebo stud.
- Touha po blízkosti, ale zároveň ústup, když se někdo přiblíží „až moc“.
- Pocit, že tělo „nereaguje tak, jak by mělo“, a tiché obviňování sebe nebo partnerky.
Navenek to může vypadat jako nezájem, odstup nebo dokonce arogance.
Uvnitř ale často žije hluboká touha plus hluboký strach:
Chci cítit.
A zároveň se bojím, co se stane, když opravdu začnu.
Necitlivost jako inteligentní adaptace
Tohle je důležité. Necitlivost není chyba. Je to inteligentní adaptace.
Tvůj systém kdysi pochopil:
- „Když tady vypnu, zvládnu to.“
- „Když to necítím tolik, můžu fungovat.“
- „Když zůstanu v hlavě, nerozpadnu se.“
V té době to mohl být geniální přežitkový mechanismus.
Problém není, že jsi ho použil. Problém je, že se z něj stal jediný režim.
V dospělosti ten samý mechanismus, který tě kdysi držel nad vodou, může dnes bránit:
- hlubokému potěšení,
- autentické touze,
- skutečné emoční intimitě,
- zakotvenému pocitu sebe sama.
Zlom nastává ve chvíli, kdy přestaneš brát necitlivost jako nepřítele nebo důkaz, že jsi „rozbitý“, a začneš ji poslouchat jako zprávu:
„Něčeho tady bylo moc, příliš dlouho.
Prosím zpomal. Prosím buď jemnější.“
Cesta zpět: znovu budování důvěry s vlastním tělem
Protože necitlivost je naučená, může se také odnaučit.
Jenže cesta zpátky vypadá téměř opačně, než co se většinu mužů učí.
Nejde o to víc tlačit.
Nejde o to „spravit“ to větší stimulací nebo dalšími technikami.
Jde o znovuobnovení důvěry.
Několik pilířů tohohle procesu:
1. Zpomalit tempo nervového systému
Chronicky aktivovaný systém žije v boji/útěku nebo zamrznutí.
První krok není víc vzrušení – ale víc bezpečí.
- Prodloužit výdech.
Delší výdechy říkají nervovému systému: „Teď nejsme v ohrožení.“ - Cítit reálnou váhu těla.
Chodidla na zemi, záda v opěradle, pánev nesená židlí. Všímat si: teplo/chlad, těžké/lehké, stažené/uvolněné. - Snížit množství podnětů.
Méně obrazovek, méně hluku, víc prázdného prostoru. Přehlcené systémy nemají kapacitu povolit, jen se víc brání.
To není „nedělání ničeho“. Je to restart základní hladiny.
2. Setkat se s necitlivostí se zvědavostí, ne s násilím
Místo snahy necitlivost prorazit se dá trénovat vztah k ní:
- Všimnout si, kde cítíš „nic“. Pánev? Hrudník? Krk?
- Vnitřně se zeptat: Před čím mě tady chráníš?
- Zůstat u těch vjemů o trochu déle – ne proto, aby člověk hned našel potěšení, ale aby nabídl přítomnost.
Často se pod necitlivostí objeví únava, smutek nebo strach.
Když dostanou prostor, systém už nepotřebuje stejnou míru vypnutí.
3. Uvolňování chronického stažení
Jemná somatická práce může pomoci rozplést „brnění“ v klíčových oblastech:
- Pánevní dno: měkké dýchání do podbřišku, jemné protažení, pozice, kde pánev opravdu odpočívá.
- Čelist: zívání, brumlání, zvuky, masáž žvýkacích svalů, dovolování si vydávat zvuky bez autocenzury.
- Břicho: pomalý dotek, dýchání do břicha, pozice, kde břicho nemusí být stažené „dovnitř“.
Tady „energie“ nemusí být nic ezoterického.
Je to prostě to, co se stane, když se dech, krev a pozornost konečně zase můžou hýbat.
4. Práce se smutkem a studem
Necitlivost často hlídá neprožitý zármutek („Nikdy jsem nedostal něhu, kterou jsem potřeboval“) a stud („Je se mnou / s mým tělem něco špatně“).
Tahle vrstva obvykle potřebuje:
- Prostor, kde je zranitelnost vítaná – terapie, somatická sezení, mužské kruhy nebo vědomá partnerská práce.
- Slova pro vlastní prožitek: „Stydím se“, „Bojím se, že mě odsoudíš“, „Nevím, jak to cítit.“
- Prožitek, že jsem viděn ve své lidskosti, ne hodnocen podle výkonu.
Jak se zármutek metabolizuje a stud přestane být nošený v samotě, srdce se postupně otevírá. A s tím často roste i erotická a emoční citlivost – ne jako trik, ale jako vedlejší efekt větší živosti.
Znovu učení potěšení: od výkonu k přítomnosti
Když necitlivost polevuje, potěšení začne mít jinou kvalitu, než na jakou jsou mnozí muži zvyklí z porna nebo výkonové kultury.
- Méně „víc, rychleji“, více „hlouběji, pomaleji“.
- Méně fantazií v hlavě, více vjemů v těle.
- Méně dokazování, více setkání – s někým druhým i se sebou.
Zpočátku to může působit nezvykle, dokonce „málo vzrušivě“, zvlášť pokud byl standard velmi silný podnět. Ale časem nervový systém začne rozpoznávat nový vzorec:
Potěšení je bezpečné.
Jemnost je bezpečná.
Cítění je bezpečné.
A s tím tělo postupně nepotřebuje necitlivost jako štít.
Dobrá zpráva je jednoduchá a hluboká:
Necitlivost je vratná.
Není to rozsudek – je to zpětná vazba.
Je to způsob, jakým ti tělo říká:
- „Tlačil jsi na mě příliš.“
- „Žádal jsi výkon, když jsem potřeboval odpočinek.“
- „Chtěl jsi, abych byl stroj, i když jsem stvořený pro cítění.“
Pozvání není stát se někým jiným, ale vrátit se k sobě:
- pomalejší,
- jemnější,
- pravdivější k tomu, co neseš.
Necitlivost není konec příběhu.
Je to moment, kdy tělo přestane šeptat a poprvé jasně řekne:
„Prosím, poslouchej.“
Pokud potřebuješ podporu sveho procesu, napíš mi.
Olivie