„Mohu se naučit chtít ho?“
Příběh jedné ženy.
A taky tisíců dalších.
Přišla za mnou.
Po dlouhém manželství. Děti. Dům. Věrnost. Společný život, jak se má.
A přesto – uvnitř prázdno, které roky neuměla pojmenovat.
A pak jednou potkala cizího muže.
Nebylo to nic dramatického. Jen rozhovor. Jeden večer, pár vět.
Ale v těch větách se něco stalo.
„Mluvili jsme… a já si celou dobu přála, abych takhle mohla mluvit se svým mužem.“
A najednou se její tělo rozzářilo touhou.
Ne kvůli tomu muži.
Ale kvůli sobě. Kvůli té části, která celou dobu spala.
Ta, která chtěla být viděná, slyšená, cítěná – nejen jako manželka, matka, funkční jednotka… ale jako žena.
A pak řekla:
„Já ho chci. Opravdu chci. Jak jsem nikdy nechtěla svého muže. A přitom… můj muž by pro to zemřel.“
Tohle je bod zlomu.
Protože láska není totéž co touha.
A touha se nedá koupit věrností, obětavostí, ani dobrou pověstí.
Touha je jazyk duše. A duše touží tam, kde se cítí živá.
✨ A tak se mě zeptala:
„Můžu se naučit chtít ho?“
A já cítila, jak se tahle otázka rozlévá hluboko – do těla, do pánevního dna, do srdce, do paměti ženství.
Protože to není jen její otázka.
Tohle je otázka nás všech, které jsme se naučily milovat tiše, sloužit loajálně, mlčet, když něco chybělo.
Její příběh je náš.
Je to příběh žen, které se ztratily v rolích, ve vztazích, ve věrnosti bez jiskry.
A teď se probouzejí.
🔥 Touha nezačíná v posteli.
Touha začíná tam, kde smíme mluvit pravdu.
Tam, kde slovo je dotek. Kde komunikace otevírá tělo.
Možná nechceš jiného muže.
Možná jen toužíš po jiné verzi sebe. Té, která smí cítit. Toužit. Mluvit. Být slyšena.
👇
Zastav se.
Přečti to ještě jednou.
Zeptej se sama sebe: Kde v sobě potlačuji touhu, abych zůstala hodná?
A jestli to chceš sdílet – napiš mi.
Protože v tom nejsi sama. Nikdy jsi nebyla.
