Poprvé jsem ten pojem slyšela na Bali.
Seděla jsem na dřevěné podlaze pod tropickým listím a moje učitelka ho vyslovila s klidem, ale jasně:
„Dělejte svoji stínovou práci, jinak se stanete nevyléčení léčitelky.“
Nevěděla jsem přesně, co tím myslí. Léčitelé přece léčí… ne? Jak může někdo pomáhat druhým, a přitom nebýt vyléčený?
A pak jsem to začala vídat. Znovu a znovu.
Kdo je nevyléčený léčitel?
Je to člověk, který pracuje s druhými – možná vede kruhy, nabízí terapii, dává rady, masáže, aktivace, čtení z pole… ale přitom se nepostavil svým vlastním ranám.
Neprošel temnými nocemi duše.
Nevstoupil do vlastního strachu, studu, hněvu.
Nezůstal v bolesti dost dlouho na to, aby jí skutečně porozuměl.
A přesto mluví. Učí. Léčí.
Ne ze zkušenosti – ale z teorie.
Proč je to tak časté?
Protože duchovní cesta může být krásný únik.
Hledáš uzdravení… a najdeš slova, techniky, knihy. Máš v ruce nástroje. Můžeš je předávat dál.
Ale to, co jsi nepřijal v sobě, přeneseš i do své práce.
Zůstane to neviditelné. Jemné.
A přesto to klienti cítí.
Tělo to pozná.
Možná ti to neřekne. Možná to ani neví vědomě.
Ale něco se nespojí. Něco se v nich stáhne.
Znalost ≠ Zralost
To, že něco víš, neznamená, že jsi tím prošel.
A když jsi tím neprošel, nemůžeš tím bezpečně provázet jiné.
Je to jako jít s někým do jeskyně, do které ses sám nikdy neodvážil.
A upřímně – kdo by šel k zubaři se zkaženými zuby a zápachem z úst?
Tam je to jasné.
Jenže v ezoterice je všechno jemnější. Skryté. A o to nebezpečnější.
Klíč? Ztělesnění.
Embodiment.
Ne jen mluvit o traumatu. Ale poznat, jak chutná.
Ne jen rozumět nervovému systému. Ale vědět, co dělá, když pláčeš na zemi a třeseš se.
Ne jen věřit v energii. Ale vnímat, jak proudí – a kde se zastavila.
Bez ztělesnění zůstává duchovno v hlavě.
A duchovno v hlavě není duchovno. Je to další forma kontroly. Ega. A masky.
Proto právě ztělesnění je tím prvním, co učím na všech svých lekcích.
Nezáleží na tom, co si zvolíš jako svou cestu – dech, dotek, hlas, ticho, modlitbu nebo pohyb – pokud to neztělesníš, zůstává to jen myšlenkou.
Ztělesněná pravda má větší váhu než tisíce slov.
Můžeš říct „miluj své tělo“, ale dokud to tvé tělo necítí – tvé ruce, boky, nervy, dech – nic se opravdu neděje.
A právě tohle je rozdíl mezi teorií a transformací.
Mezi mluvením o světle… a bytím světlem.
A v oblasti sexuality je tohle ještě mnohem citlivější.
Práce se sexualitou není jen o technikách, lingamu, joni, energiích nebo posvátné polaritě.
Je to práce se syrovou zranitelností. S tím nejintimnějším, co v sobě neseme – studem, chtěním, odmítnutím, hranicemi, potřebou být viděn*a. A právě tady nestačí slova.
Nestačí říct, že máš otevřené srdce.
Nestačí, že rozumíš traumatu.
Tvé tělo mluví za tebe.
Proto je v sexualitě tak důležité dívat se ne na to, co ten člověk říká, ale co ztělesňuje.
Jak se dívá.
Jak se dotýká.
Zda je sám*sama v kontaktu se svými stíny, touhami, hranicemi.
Protože pokud není… jeho/její přítomnost může být jemně invazivní.
Nepostřehnutelně matoucí.
A i když to klient neumí pojmenovat, tělo to ví. Stáhne se. Zneklidní. A místo léčení se otevírá nová vrstva nedůvěry.
A tak tiše, bez slov, vznikají další zranění v místech, kde mělo dojít k uzdravení.
Proto ztělesnění.
Ne proto, že bych měla všechno vyléčené.
Ale protože vím, že cesta začíná v těle. A končí… taky tam.