Bali
O ostrově, kde jsem nechtěla žít, pak tam postavila dům – a proč se tam teď vracím jinak.
Je to skoro rok, co jsem byla naposledy na Bali.
Loni jsem tam strávila dohromady skoro tři měsíce. Letos ani den. Jednu cestu jsem zrušila, protože nebylo jasné, co bude s lety, a čekala jsem, až bude situace trochu předvídatelnější.
Teď není předvídatelné skoro nic.
Takže jsem se rozhodla, že to asi není moc dobrá životní strategie.
A poslední dobou si všímám, že mi trochu chybí. Což je docela zajímavé vzhledem k tomu, jak komplikovaný vztah spolu máme.
Poprvé jsme tam přiletěli v roce 2018.
Tehdy jsem byla zamilovaná do Havaje. Vlastně pořád jsem. Dodnes si myslím, že moje láska k Havaji souvisí stejně silně s místem jako s tím, jak šťastná jsem se tam tehdy cítila. Člověk si někdy myslí, že miluje krajinu, a přitom si možná pamatuje vlastní verzi sebe sama, která v té krajině existovala.
Každopádně jsem si tehdy usmyslela, že chci žít na ostrově. Chtěla jsem oceán, vlny, tropickou přírodu, život venku.
A Bali na fotkách vypadalo jako jedna z možností.
V některých krajinách Havaj opravdu připomíná. Tím podobnost z velké části končí.
Přijeli jsme s poměrně seriózním plánem zjistit, jestli bychom se tam dokázali přestěhovat. Dělali jsme samozřejmě všechny standardní turistické chyby, ztráceli čas přesuny, vybírali místa podle internetu, chodili se dívat na školy a snažili se během několika týdnů pochopit život, který se ukáže až po několika měsících.
Dodnes si pamatuju jednu ulici.
Šli jsme po ní a za vysokými zdmi byly obrovské domy se zahradami. Byla jsem přesvědčená, že takové bydlení si na Bali nemůžeme dovolit. Zároveň jsem věděla, že se nechci odstěhovat na druhý konec světa a výrazně si zhoršit podmínky jen proto, abych mohla říct, že žiju v tropech.
O několik let později jsme postavili naši vilu pár kroků od té ulice.
Po první cestě jsme každopádně odjeli s poměrně jednoznačným rozhodnutím. Bali bylo fascinující, krásné, chaotické, místy velmi vzdálené tomu, jak jsem chtěla žít.
Stěhovat jsme se tam nechtěli.
Pak přišel covid.
Po dlouhých měsících pražských omezení jsme byli unavení a chtěli někam pryč. Bali tehdy působilo skoro jako paralelní realita. Formálně existovala spousta pravidel, současně měl ostrov zvláštní schopnost pokračovat ve svém vlastním rytmu. Na dveřích mohlo být napsáno zavřeno a za nimi život stejně nějak probíhal.
Po Praze to působilo neuvěřitelně svobodně.
Ceny vil během covidu dramaticky spadly, a tak jsme si pronajali dům právě v jedné z těch čtvrtí, které nám při první cestě připadaly nedostupné.
A tam jsme dostali covid.
Ten první, pořádný.
Pamatuju si nás oba v posteli. Děti byly kolem nás a my jsme několik dní skoro nebyli schopní vstát.
Kamarád zavolal do nemocnice a zařídil, aby nás přijali oba. Vyšetření pak ukázala přes třicet procent postižení plic u každého z nás. Pro mě bylo nejpodivnější, že jsem nic dramatického necítila. Jen obrovskou slabost. Při jednom z CT vyšetření jsem omdlela.
Dodnes se mi něco v těle sevře, když jsem na CT nebo rentgenu a zazní ten strohý pokyn, že se teď nemám hýbat.
V nemocnici potom dny prostě plynuly.
Neměla jsem moc energie přemýšlet, což byla možná v tu chvíli výhoda. Hlavou mi chodila jedna děsivě praktická myšlenka:
alespoň jeden z nás musí být v pořádku. Máme tady dvě děti.
A strašně jsem chtěla domů.
Po několika měsících jsme se do Prahy opravdu vrátili. Svět se začínal otevírat, život se pomalu skládal do známých tvarů. Dokonce jsme se zase viděli s rodiči.
A potom začala válka.
Dozvěděla jsem se o ní v San Franciscu, poblíž Golden Gate. Byla s námi moje kamarádka z Běloruska.
Pamatuju si hlavně to ticho.
V prvních hodinách jsme pořád ještě nějak nedokázali pochopit, že je to skutečné a že to bude vážné.
Po návratu do Prahy už byla realita úplně jiná. Přijížděli lidé z Ukrajiny, město bylo plné sbírek, zpráv, improvizované pomoci a zvláštního napětí, které tehdy viselo skoro všude.
Moje rodina se mezitím rozjela do různých částí světa.
Najednou jsem se dívala na migraci úplně jinak. Na to, co znamená přijít o samozřejmost místa, jazyka, lidí, známého systému. Na to, jak rychle se něco, co považujeme za stabilní pozadí svého života, může stát minulostí.
A v téhle době se mi Bali dostalo do hlavy znovu.
Řekla jsem si, že mu dáme ještě jednu šanci.
Kolem nás se tehdy začalo intenzivně stavět. Ceny, které jsme znali z covidového období, rychle mizely. Bali zase plnili lidé, investice, nové vily.
A já jsem měla velmi konkrétní představu.
Viděla jsem sama sebe ve vlastním domě, opálenou, jak ráno scházím po schodech. Vzduch je teplý, dveře otevřené do zahrady, děti někde kolem, já pracuju a náš život najednou vypadá lehčeji.
Chtěla jsem ten dům.
Tak jsme ho začali stavět.
Zpětně to považuju za svou největší balijskou chybu. Současně změnila směr mého života tak výrazně, že dodnes nevím, jestli bych ji, kdyby to šlo, vzala zpátky.
Stavět dům v jiné zemi tě totiž velmi rychle zbaví posledních zbytků turistické iluze.
Najednou řešíš banky, smlouvy, místní pravidla, řemeslníky, víza, zdravotnictví, dopravu, školy. Zjistíš také, že jako cizinec nemůžeš jednoduše dělat všechno, co děláš doma. Práce, podnikání a pobyt mají vlastní pravidla a najednou chápeš, jak velký rozdíl je mezi tím někde utrácet peníze jako návštěvník a skutečně tam žít.
Po prvních měsících navíc odezněla novost.
Kvůli dopravě jsem se pohybovala v mnohem menším prostoru, než jsem čekala. Ostrov může na mapě působit jako nekonečná svoboda, a přitom se tvůj každodenní svět může scvrknout na několik kilometrů, protože přejet někam přes provoz prostě nechceš každý den.
Začala jsem trávit hodně času sama.
A právě tam se otevřela část mého života, kterou dnes asi nejvíc spojuju s Bali.
Když kolem sebe nemáš tolik svého starého světa, začne být velmi slyšet všechno, co jsi v něm předtím přehlušovala.
U mě následovalo období velmi intenzivní práce s tělem, energií a vědomím. Spousta věcí, kterými se dnes profesně zabývám, začala právě tam.
Zvenku se pro podobné procesy používají krásná slova. Awakening. Otevření. Realizace.
Nějakou dobu jsem měla pocit, že mi doslova hoří mozek. Staré způsoby, jakými jsem chápala sebe, vztahy a život, přestávaly fungovat rychleji, než se objevovalo něco nového, o co bych se mohla opřít.
Znám i další lidi, kteří prošli něčím podobným, a právě tahle část se podle mě vypráví málo. Když se hluboce změní způsob, jakým vnímáš realitu, nezískáváš jen další hezkou vrstvu života. Některé věci začnou odpadávat. Některé vztahy se mění. Část ambicí ztratí původní význam. Role, které byly dlouho samozřejmé, najednou působí trochu cize.
Intenzita se časem usadila.
A s ní přišel zvláštní druh svobody. Věci, které dřív potřebovaly tolik pozornosti, jí potřebovaly méně. V mém spirituálním jazyce bych asi řekla, že duše dostala víc místa. V obyčejnějším jazyce jsem prostě přestala část svého vlastního života brát tak smrtelně vážně.
Cena za to období ale nebyla malá.
A do toho všeho jsme samozřejmě nebyli na Bali jen já a moje spiritualita.
Byly tam naše děti.
Jejich škola vypadala nádherně. Tropický areál, obrovský bazén, plavání během školního dne, spousta pohybu, sportu a života venku. Kdybych ji měla prezentovat na Instagramu, měla bych materiál na několik velmi přesvědčivých reels.
Moje dcera ji nesnášela.
Byla akademicky velmi silná a chyběla jí náročnost, tempo a intelektuální stimulace. Pokračovala sice v britském systému, který znala, ale kultura školy byla mnohem víc island style. Můj syn zase nikdy nebyl dítě, které získáš ještě větším množstvím sportu.
Tropické klima samozřejmě ovlivňuje i běžný rytmus dne. V horku a vysoké vlhkosti se jinak učí, pracuje i plánuje. Časem jsem začala chápat, že představa ideálního života vytvořená dospělým vůbec nemusí být ideálním prostředím pro dítě, které má úplně jiné potřeby.
To pro mě byla možná jedna z nejtěžších částí emigrace.
Přestěhovat sebe je poměrně jednoduchý projekt. Můžeš být ochotná zaplatit za svoji volbu samotou, nejistotou nebo tím, že musíš začít znovu.
A místo, které jednomu člověku otevře úplně nový svět, může druhému ten jeho zmenšit.
Nakonec jsme na Bali strávili asi dva a půl roku.
Když byla vila hotová, vrátili jsme se do Prahy.
A kupodivu až s odstupem se můj vztah k Bali výrazně uklidnil.
Loni jsem tam zase strávila skoro tři měsíce. Přijela jsem, odjela, zase přijela. Už jsem nepotřebovala rozhodovat, jestli tam patřím.
Mohla jsem se prostě vracet na místa, která znám.
Za lidmi, které tam mám. Do kavárny, kde nemusím otevírat Google Maps. Na pláž, kterou nevybírám podle žebříčku „10 best beaches in Bali“. Znám ulice, které vypadají na mapě jako zkratka a rozhodně jí nejsou. Vím, kam bych člověka vzala ráno, kam až odpoledne a která slavná místa bych mu s klidným svědomím vůbec neukázala.
A možná přesně to mi po roce začalo chybět.
Ne představa života na Bali. Samotné Bali.
Jeho vlhký ranní vzduch, déšť, oceán, lidé, které tam znám, a zvláštní vrstvenost ostrova, který může během jednoho dne působit nádherně, absurdně, spirituálně, komerčně, klidně i úplně chaoticky.
Dnes se tam nechci vracet jako turistka ani tam znovu budovat život.
Chci se vracet jako někdo, kdo tam žil dost dlouho na to, aby měl svoje místa, svoje lidi a vlastní mapu ostrova, která vznikla během obyčejných dnů, ne během dovolené.
A právě takové Bali bych chtěla tentokrát sdílet.
V dubnu 2027 vezmu malou skupinu žen na deset dní na Bali a Gili T.
Nechci z toho udělat závod přes všechna místa, která algoritmus označil za povinná. Chci jim ukázat Bali, které bych ukázala své kamarádce, kdyby za mnou tehdy přijela na návštěvu: místa, kam jsem se sama vracela, lidi, které znám, kus tropického života a dost času na to, aby ostrov nebyl jen další série přesunů a fotografií.
Možná je to nakonec nejhezčí podoba mého vztahu s Bali.
Už od něj nepotřebuju, aby bylo mým domovem.
Znám ho ale natolik dobře, že někoho můžu vzít za ruku a říct:
pojď, ukážu ti svoje Bali.
Deset dní na Bali a Gili T v malé skupině žen, přes místa, ke kterým mám vztah a kam bych rada se vracela.
S láskou,
Olivie