Sledovala jsem nedávno záznam o hněvu — a něco ve mně se pohnulo.
Cítila jsem hněv — z toho, co jsem si právě uvědomila.
A s tím hněvem přišlo něco hlubšího: poznání, že právě tam, kde jsme nejvíc potlačily svůj oheň, se ztratil i proud života.
Často totiž, než se v nás začne hýbat sexuální energie,
musíme se nejdřív potkat se svým hněvem.
A u žen… bývá ten hněv už dávno přetavený v zármutek.
Slzy místo jisker.
Ale i z těch slz se dá znovu rozfoukat oheň.
Pro mnohé z nás nebyl hněv nikdy bezpečný.
Jako děti jsme se naučily, že hněv ničí spojení. Že odhání lásku.
Některé z nás vyrůstaly v křiku, jiné v tichu.
Ale naše nervová soustava si osvojila stejný vzorec: hněv = nebezpečí.
A tak jsme ho obrátily dovnitř.
Polykaly jsme ho, vysvětlovaly si ho, meditovaly ho pryč, přejmenovávaly ho na „nepohodlí“, „smutek“, „přetížení“.
Jenže tělo si pamatuje.
Hněv, který neproteče, se uloží.
Tělo nikdy nelže – jen čeká, až ho uslyšíme.
Podle taoistických textů a tradiční čínské medicíny se hněv usazuje v játrech, orgánu, který řídí tok životní energie (Qi).
Když neproudí, cítíme tlak v hrudi, podrážděnost, únavu, stagnaci.
Jinými slovy: když energie jater nemůže proudit ven, začne narážet dovnitř.
A to bolí.
Když hněv nenajde svůj hlas, začne se propadat.
Nejdřív se promění v smutek — jemnější, tišší formu téže energie.
Pak smutek ztvrdne v zármutek.
A když ho přeskakujeme i potom, zármutek se nakonec zkvasí v hořkost —
v tupou bolest, která šeptá: Nikdy jsem neřekla, co jsem potřebovala říct.
A přitom — hořkost není opakem lásky.
Je to láska, která ztratila svůj hlas.
A víš co je na tom celé absurdně krásné?
Taoisté také říkají:
„Množství hněvu, které žena dokáže unést, určuje množství potěšení, které dokáže prožít.“
A tehdy mi došlo, že hněv a potěšení nejsou protiklady.
Jsou dvě tváře téže energie.
Když se naučíme hněv cítit, ne ho krotit,
když dovolíme tělu, aby se jím třáslo, dýchalo, zpívalo ho,
uvolní se stejný kanál, kterým proudí i extáze.
Protože tělo, které může být plné hněvu,
může být i plné života.
Dlouho jsem si myslela, že klid znamená zralost.
Dnes vidím, že klid může být i reakcí na trauma — způsobem, jak zůstat v bezpečí tím, že zůstanu malá.
Skutečný mír nevzniká potlačením ohně.
Vzniká tehdy, když se v něm naučíme stát, aniž bychom se spálily.
Cítit hněv ne jako hrozbu, ale jako informaci.
Jako hranici, která byla překročena.
Jako pravdu, která chce být slyšena.
Když se k němu konečně otočíme čelem, hněv odhalí svou skutečnou tvář —
ne zuřivost, ale sebeúctu.
Ne destrukci, ale směr.
A pod tím vším bývá často zármutek —
za roky, kdy jsme nemohly mluvit,
za chvíle, kdy jsme samy sebe zradily jen proto, abychom udržely mír.
Setkání s tím zármutkem je něžné.
Vyžaduje odvahu, ne kontrolu.
Ale když potkáme obojí — hněv i zármutek — něco v nás povolí.
Přestaneme se bát vlastního ohně.
A v tu chvíli dokážeme unést i oheň druhých.
Protože hněv, když je integrován, se promění v jasnost.
A jasnost — konečně — působí jako mír.
S láskou, O.